wz

 

 

In-počasí

Stránky aktualizovány

19/05/11 15:12:08

 

www.weblight.cz

 

S-Rank - krkacov.euweb.cz

 

 

Troška historie nikdy neuškodí ...

 

OBSAH (klikněte na název tématu)

     

        1. Borečnice

        2. Sedláčkova stezka

        3. Mlýny kolem osady

 


 

1. Borečnice

 

V katastru obce Borečnice se nachází i naše chatová osada, tak proč se o ní nedozvědět něco z historie :)

 

   

První písemná zmínka o obci je roku 1354 za panování krále Karla IV., kdy Jakub z Borečnice byl místopurkrabím v Písku - spravoval a vybíral důchody. Je jisté, že zde žili lidé dávno před tímto datem, o čemž svědčí různé archeologické nálezy. Jméno vsi se podle jednoho výkladu odvozuje od osobního jména Boreš, podle dalšího od polohy místa - mezi borovými lesy. Až do I. republiky se jméno vsi psalo se "š" - Borešnice.

Dne 14. března 1405 učinil Mikuláš řečený Volyňský, tehdejší majitel vsi zápis do desek zemských, že postupuje ves Borešnici se dvěma mlýny, kteréžto zboží mělo cenu 55 kop grošů ke špitálu Písku, který byl založen křižovníky s červenou hvězdou. Lidé ze vsi byli povinni "dříví ke špitálu vozit, kyje sekati, vorati, a co bylo třeba". V té době patřila k Borešnici ves Skrejšov se třemi "osedlými hospodáři" a zájezdní hospodou. Roku 1547 po odporu českých stavů proti Ferdinandovi I. a po nechvalně známém "Sněmu krvavém", bylo městu Písku zkonfiskováno některé zboží, práva, privilegia a vesnice, mezi které patřila také Borešnice. Tento majetek byl prodán Adamu Řepickému ze Sudoměře, v roce 1553 přešel na jeho dcery. Roku 1560 koupil ves Jan Deym st. ze Stříteže a začlenil ji do tzv. čížovského statku. Roku 1654 v tzv. Berní rule se uvádí tito osedlí : Jiřík Sluka, Jan Nosek, Vít Janda, Šimon Řebíček, mlynář Topinka (mlýn o dvou kolech), Šimon Řebíček (mlýn o jednom kole), Vít chalupník, Jan Šmejkalík. V roce 1726 kupuje Čížovou s vesnicemi Antonie Josefa Černínová z Chudenic, roku 1753 přechází tento majetek sňatkem na Augusta Antona z Lobkowicz, roku 1932 na Ludmilu Lichtensteinovou roz. Lobkowiczovou, a to až do roku 1948.

   

Ve vsi byl původně zavěšen zvon v lomenici místní hospody. Když se zvonilo, pohybovala se i střecha, proto byl zvon zavěšen na dřevěný sloup naproti statku čp.1 - Jandů. Když sloup zpuchřel, vystavěli občané roku 1855 kapličku. Je zasvěcena "Neposkvrněnému početí Panny Marie".
V roce 1871 se oddělila Borečnice od Zlivic a Nové Vsi jako samostatná obec.
Od počátku 18. století se vyskytuje na Borečnické hospodě příjmení Schránil.
Kolem roku 1890 býval v Borečnici kovář, truhlář, bednář a tesaři pod tesařským mistrem Kulatkou, opravovaly jezy na Otavě, v zimě sekali pražce pro železnici.
Na jaře roku 1919 byla proti usedlosti čp. 25 zasazena lípa Svobody.
V roce 1928 jako první vystavěl nad Smetiprachem dřevěnou chatu malíř J. M. Gottlieb, šéf výpravy Národního divadla.
Nejvíce osob, stále žijících v obci, bylo napočítáno r. 1880, když v 27 domech žilo 210 obyvatel.
V roce 1902 byla založena obecní knihovna.

V roce 1928 byl mlýn Smetiprach prodán v dražbě. V dalším roce povolil okresní úřad při mlýně restauraci (byla otevřena v létě roku 1930 slavnostní koncertem), i když obecní zastupitelstvo odepřelo dát k tomu souhlas, neb tento dalo již před-tím mlynáři ve mlýně Tučků.

V květnu 1931 je při Smetiprachu posta-vena pekárna chleba, který byl koňmi, později auty rozvážen po okolí.

   

V roce 1930 žádá obec o zřízení želez-niční zastávky Vráž - Lesy u strážného domku čp. 27, v roce 1931 tuto žádost opakuje - marně.

V roce 1930 je v Borečnici napočítáno 7 živností: 2 mlynářské, 1 hostinec, 1 letní restaurace, 1 prodej lahvového piva, 1 prodej tabáku, 1 hokynářství.

V roce 1930 bylo v Borečnici 25 koní, 150 kusů hovězího dobytka, 23 koz, 74 kusů vepřového, 870 kohoutů a slepic, 333 hus, 102 kachen, 28 krůt. Ještě v roce 1950 bylo v obci 13 koní, 145 kusů hovězího, 95 kusů vepřového.

V roce 1931 byla zřízena obecní studna nákladem 3.520 Kč. V roce 1932 uhodil blesk do kapličky, poškodil krov a krytinu.

Některé požáry, které uspíšily založení sboru dobrovolných hasičů:
V roce 1864 - vyhořela u Nosků (čp.3) stáj a podružská chalupa.
V roce 1866 - vyhořel domek (čp. 19) - snad zapálen ze msty
V roce 1885 - lehl popelem celý statek Kašparů (čp.22)
V roce 1902 - vyhořel mlýn Smetiprach (majitel Karel Svoboda)
V roce 1923 - vyhořel mlýn Tlučků (majitel Stanislav Sulan)
V roce 1924 - vyhořela kolna Fr. Váni (čp.13)

Na podzim roku 1924 se ustavil Sbor dobrovolných hasičů. Zakládajícími členy byli Matěj Sluka a František Janda, dále se přihlásilo 11 členů činných. Stříkačku ruční a výzbroj pro 10 mužů zakoupila obec za 24 000 Kč. Hasičská kolna byla vystavěna za 6 000 Kč. Podporu z Hasičského fondu dostala obec během tří let - 10 000 Kč. Slavnost odevzdání stříkačky byla 5. července 1925 na Sluků louce. V roce 1928 uspořádal Sbor divadelní představení "Srážka vlaků" a "Pro čest hasičskou". Jeviště bylo zapůjčeno z Vráže. Nebylo to první divadelní představení v Borečnici, nebot již v roce 1910 se zde hrálo za řízení Václava Kašpara.

Dne 3. července 1928 se konal v Borečnici sjezd I. okrsku hasičské župy písecké za účasti 6 sborů se 105 členy - čistý zisk byl 1800 Kč.

(Zdroj:  http://www.cizova.cz/borecnice)

Λ obsah


 

2. Sedláčkova stezka

 

Naše chaty stojí podél části Sedláčkovy stezky, myslím, že by bylo fajn dozvědět se o ní více...

 

    

"Pootavskou turistickou stezkou spojen jest Písek nejkrásnějším způsobem s nejcennější perlou svého širšího okolí, s rozsáhlými zříceninami hradu Zvíkova, vévodícími soutoku Otavy a Vltavy. A proto také pojmenována byla "stezkou Sedláčkovou". Svým jménem má připomínati památku věhlasného autora monumentálních "Hradů a zámků českých", historiografa Dr. Augusta Sedláčka (1843 - 1926), trávivšího posledních dvacet sedm let svého života za neustálé vědecké práce v Písku, městě středoškolských svých studií. Hrad Zvíkov zval tento učenec "králem českých hradů"."

Josef Veselý
Průvodce po Sedláčkově stezce z roku 1928

Od počátku 20. století, kdy si představitelé města uvědomili, že Písek se stává městem výletním a rekreačním, počaly v okolí vznikat různé procházkové trasy doplněné lavičkami, altánky a dalšími vylepšeními pro pohodlí letních hostů. Nacházely se však pouze v nejbližším okolí města. První návrh stezky vedoucí až na hrad Zvíkov se objevil v článku dr. Tlamicha, jež vyšel v časopise českých turistů v roce 1917. Do roviny blízké realizaci se však dostal až slibem píseckého odboru Klubu československých turistů u příležitosti 80. narozenin prof. Augusta Sedláčka v roce 1923.

Prof. August Sedláček, historiograf města Písku, autor monumentálního díla Hrady, zámky a tvrze Království českého, rozsáhlého Místopisného slovníku a desítek dalších prací, byl znám jako nepřekonaný turista, který pěšky navštívil téměř všechna místa, o nichž psal. Symbolika Zvíkova se nabízela navíc proto, že ho Sedláček považoval za "krále českých hradů".

Stezka byla vytýčena podél překrásného závěru toku řeky Otavy, která ztrácela své jméno pod středověkým hradem. Projektu se ujal a stavbu řídil místopředseda píseckých turistů, vrchní stavební rada Ing. Antonín Hnídek. Šlo o velmi složitou stavbu, její délka dosahovala 25 kilometrů a procházela velmi obtížným terénem. Zprvu vedla po pravém břehu, ale pouze v první šestině, zbytek probíhal po břehu levém. Dbáno bylo zejména na pohodlí poutníků - ráno byl břeh příjemně ozářen sluncem, odpoledne pak zůstával ve stínu. Jak je vidět, projektant pamatoval na vše, také na to, aby vedle sebe po stezce mohly jít pohodlně dvě osoby a cesta probíhala nejméně čtyři metry nad hladinou vody a byla tak chráněna před povodněmi.

Práce začaly po vyřízení veškerých formalit 2. října 1924, a to budováním úseku od Jistce k říčce Lomnici. V roce 1925 se stavělo od Jistce proti proudu, až k Topělci. Po oba roky prováděla práce stavební firma Jindřicha Bubly z Horažďovic. V roce 1926 byla překlenuta Lomnice prozatímní lávkou (železobetonovou postavili až v roce 1935) a stezka byla péčí radobyteckého stavitele Josefa Mráze dovedena až na Zvíkov. Lávku přes Lomnici zbudoval písecký tesař František Káca.

K slavnostnímu otevření došlo v neděli 20. května 1928. Zkušení chodci vyšli brzy ráno z Písku, ti méně zdatní vyjeli později vlakem z pražské zastávky, na nádraží ve Vráži počkali na turisty z Prahy a společně se vydali k lávce přes Lomnici, kde se všichni v 11 hodin spojili a zde také - za účasti zhruba pěti stovek přítomných - proběhlo oficiální otevření Sedláčkovy stezky pro veřejnost. Poslední třetinu stezky pak absolvovali všichni společně a o půl druhé odpoledne je čekal bohatý program na hradě Zvíkově. Zde byla pro hladký návrat do Písku zajištěna autodoprava. Pražští hosté, pokud si neobjednali v Písku nocleh, mohli po večeři odjet rychlíkem do Prahy. Odjížděl z píseckého nádraží v 19.23 a na Wilsonově nádraží v Praze byl ve 22 hodin.

K otevření Sedláčkovy stezky vyšel z pera prof. Josefa Veselého podrobný tištěný průvodce, který zájemce podrobně seznámil s popisem trasy. Na trasu se turisté dostali ze středu města jednoduše Tyršovou a Lázeňskou ulicí, zabočili k Pazderně při řece a již byli na stezce. Prošli kolem Sulana a Martínka a rušné město zůstalo v nedohlednu. Asi po hodině cesty dospěli k přívozu U Hesounů poblíž vesnice Topělec. Zde se přepravili na druhý břeh a ten již po celou trasu neopustili.

Následovalo několik mlýnů, např. Topinkův, Herinkův, Cajsův či Tlučkův a konečně Smetiprachův. Za okupace, když byla nouze o potraviny, chodili po Sedláčkově stezce lidé z Písku kupovat načerno semletou mouku a cesta tak dostala osobitý název "moučná".

Za Smetiprachem se stezka přeměnila v poeticky nádhernou cestu. Mělká řeka tekla tiše a vysoké borovice protějšího břehu se zrcadlily v její hladině. Za dvě a půl hodiny od Písku, u Jistce, vytvářela řeka meandr a na protějším břehu, po použití přívozu, bylo možno navštívit pension U Nováků. Kdo se nechtěl přeplavit, mohl se na levém břehu občerstvit U Popelků. Zde měli turisté již třetinu cesty za sebou. Čekala je nyní řada přírodních útvarů, ale také např. skautský tábor. Nedaleko odtud bylo třeba nejprve po dřevěné lávce, později po železobetonové, překonat poslední větší přítok Otavy, totiž říčku Lomnici. Odtud bylo možno navštívit další malebné místo, tzv. "Říčky", soutok Lomnice a Skalice, vzdálený 3 kilometry. Za zmíněnou lávkou následovala poslední třetina Sedláčkovy stezky. Šlo se kolem vaziště vorů, ty ostatně turisty doprovázely velmi často. Pak se vynořila silueta kostelíka sv. Anny poblíž Štědronína a řeka se náhle změnila ve veletok, jako by cítila blízkost svého konce. Turistům konec namáhavé, ale příjemné, červenobíle označené cesty, signalizoval probleskující obraz majestátného hradu s vysokou hláskou, ale bylo třeba ještě vynaložit trochu sil, než poutníci stanuli u přívozu, který zajišťovala rodina Smrtů.

A tak turisté, po dobrých šesti hodinách, dorazili k cíli své cesty, která je divukrásnou přírodou vedla podél řeky až ke "králi českých hradů". Projekt stezky samozřejmě počítal s tím, že ne všichni turisté budou natolik zdatní, aby prošli celou trasu. Na cestu se tedy mohli turisté vydat z Písku, ale také z Vráže, která byla ostatně nejlepším východiskem nejen pro stezku samotnou, ale pro nepříliš dlouhé vycházkové okruhy různými směry. Sedláčkovu stezku mohli navštívit i turisté z jiného směru než z pražského. Např. od Tábora se nabízela stanice Vlastec nebo Vrcovice. Na stezku se nechala využít cesta z Borečnice, ale také z Čížové. Prostě počítalo se s celou řadou variant, každá byla jiná a každá skýtala jiný kus krásné jihočeské přírody. Ostatně výraznou změnu tváře stezky poskytovala i různá roční období.

Přes veškerá opatření utrpěla stezka během dalších let řadu šrámů. Po celá třicátá léta to byl problém cesty kolem Sulanů, také příroda sama dala o sobě vědět několika polomy, ale i povodní v roce 1940 a ledy v roce 1947. Ale to vše bylo odstranitelné, a také bylo obětavými lidmi uvedeno do původního stavu. Konec Sedláčkově stezce však udělala Orlická přehrada. Její hladina, napuštěná v roce 1962, navždy zničila překrásný kout jihočeské přírody a přerušila s láskou i odpovědností budovanou turistickou stezku. Její stavba stála 125 107, 56 Kč.

Zdroj: PhDr. Jiří Prášek www.icpisek.cz/docs/cz/sedlhist.xml

Λ obsah


 

3. Mlýny kolem osady

 

V okolí v dávných dobách stávaly mlýny ...

 

 

Topinkův mlýn

Pět kilometrů od Písku pod plynovou lávkou, dokončenou v roce 1969, je jez ve tvaru písmene "V" špicí proti proudu řeky, který spravedlivě rozděloval vodu pro mlýny při jeho koncích. Mlynáři se také dělili o jeho opravu. V případě malé vody měl ale společný jez podstatnou nevýhodu. Voda neutáhla oba mlýny najednou a proto se v mletí musely střídat.

 

Mlýn postavený pod skálou na levém břehu řeky v katastru Topělce je pravděpodobně středověkého původu. V písemných pramenech je poprvé doložen 13. května 1577, kdy ho od zvíkovského panství odprodal Kryštof II. ze Svamberka Aleně z Hodějova. Ta se později provdala za Jana Deyma ze Stříteže, a tak se mlýn stal součástí statku Čížová. Pod jménem Topinkovský se mlýn prvně připomíná roku 1698. Mlynář Topinka je sice uváděn již v berní rule z roku 1654, ale u sousední Borečnice, takže mu patřil nejspíše až jeden ze dvou níže umístěných mlýnů na levobřeží.

 


 

V roce 1715 mlýn zabrala čížovská vrchnost a vydávala ho za panský. Dne 24. září 1746 ho prodala za 145 zlatých Františku Jiřincovi. Za dvacet let od něho mlýn koupil Jan Řeřicha za 400 zlatých. Po něm mlýn, který měl dvě složení a stoupu, držel do roku 1796 písecký měšťan Josef Hozer. Dalším majitelem byl Jan Čaloun, který mlýn prodal v roce 1813 Václavu Haškovi ajeho manželce Johaně za 6000 zlatých. V roce 1835 přešel mlýn do držení Josefa Schmase, ale již po deseti letech ho koupil Tomáš Fiala s manželkou Barborou. V roce 1896 připsáno vlastnické právo na mlýn Eduardu Fialovi. V roce 1896 se dostal do veřejné dražby, ve které ho koupil Josef Keclík ze Zátaví pro svoji dceru Terezu. Ta se o rok později provdala za devětadvacetiletého Josefa Bártu z Topělce, který se tak ve mlýně stal panem otcem. K mlýnu se dvěma slupy na chytání ryb pat¬řilo 15 ha polí, 5 ha luk a asi 4 ha lesa. Ve slupech často uvízli nejen kapři a štiky, ale I lososi a úhoři. Podřadnější ryby dostali mleči, ostatní prodávala mlynářka v píseckých hostincích. Z její iniciativy se také ve mlýně začal koncem 1. světové války vyrábět elektrický' proud pro vlastní potřebu. Ke mlýnu se od Topělce sjíždělo serpentinovitě vedenou úvozovou cestou, od Čížové pak po trase dnešní asfaltové silnice. Po znárodnění byl mlýn včleněn do Jihočeských mlýnů. Poslední mlynář Josef Bárta mladší mlel do roku 1959, kdy bylo rozhodnuto objekt v souvislosti s výstavbou přehrady demolovat. Samotný jez je stále funkční a tvoří maximální hranici vzdutí hladiny přehrady.
 

 

Herinkův mlýn

Postaven byl na protějším břehu v katastru Vrcovic. Jeho minimálně renesanční stáří dokládá nález kachle z kamen z počátku 16.století. Na mapách z 18. století nese jméno Jilovecký. prvním mlynářem, kterého známe jménem, byl Pavel Skoumal, kterému byl mlýn připsán v roce 1710 za 172 kopy a 10 grošů míšeňských. V držení rodu Skoumalů byl do roku 1755, kdy ho Lukáš Skoumal pro nemoc a velké dluhy předal švagrovi Václavu Härinkovi. Härinkové, po kterých mlýn nesl jméno až do svého zániku, v něm mleli do roku 1799. V tomto roce mlýn prodal Josef Herink Vojtěchu Honsovi za 5000 zlatých rýnských. V roce 1808 mlýn koupil Matěj Radašovský za 17 900 zlatých v bankocetlích, ale již za dva roky ho prodal Antonínu Skuhrovskému. Roku 1841 mlýn koupil Matěj Souhrada, v roce 1847 přešel na Karla Souhradu a po patnácti letech na jeho manželku Marii. V roce 1882 se na mlýn přiženil Václav Tyl.

 

 

Roku 1910 ho kopili Anna z Hardtmuthu a Olivier hrabě Lamezan - Salins a po deseti letech přešel na Mathildu Lamezan Salins. V roce 1926 koupil objekt jeho dosavadní pachtýř Josef Šváb. Po jeho smrti v roce 1938 mlýn převzal Ferdinand Šváb, který se stal se stal posledním panem otcem. Objekt mlýna čp. 32 byl zbourán před napuštěním přehrady. Na jeho místě před polovinou devadesátých let vyrostla štíhlá budova malé vodní elektrárny.
 

 

Panský mlýn

Tento původně panský mlýn stál o několik stovek metrů dále po proudu pod Herinkovým mlýnem v katastru Vojníkova. V 18. století patřil ke schwanzenberskému panství a na mapách z té doby nese jméno po mlynáři Šimanovský. V roce 1759 mlýn koupili Jiří Šejhar. Naposledy se mu říkalo Caisův.

 

 

Netradiční postavou Panského mlýna byl mlynář Mayer, sečtělý vzdělaný člověk, klasický lidový písmák, který si nechával posílat z Prahy Moderní revui a další umělecké a literární časopisy. Každý den se převážel přes řeku a chodil do vesnice pro poštu a noviny. Panský mlýn se spolu s Herinkovým dostal do literatury prostřednictvím povídka Františka Xavera Svobody Probuzení, vytištěného roku 1893 v tiskárně Dr. Edvarda Grégra. Ve mlýně se mlelo do konce války. Poslední majitelkou byla slečna Marie Caisová.

 

 

Tlučkův mlýn

Tento mlýn patřící k Borečnici vstoupil do psaných dějin roku ]405, kdy ho společně s mlýnem na Smetiprachu věnoval Mikuláš Volyňský nově založenému špitálu, stojícímu u píseckého kamenného mostu. Oba borečnické mlýny jsou také zapsané v bemí rule z roku 1654. Šimonu Řebíčkovi patřil tehdy mlýn o jednom kole, Topinkovi mlýn o dvou kolech. V roce 1715 mlýn zabrala čížovská vrchnost a vydávala ho za panský. Pod jménem Tlutschkůlv je zakreslen na mapě stabilního katastru z roku 1837. Roku 1860 koupil mlýn od lobkovického panství borečnický statkář Jan Nosek pro svoji dceru Marii. Ta s bohatým věnem rychle našla ženicha Aloise Kubrichtu.

 


Mlynářská rodina byla silně věřící a na žádost babičky nechal mlynář Kubrichta vylámat ve skále nad mlýnem po vzoru známého poutního místa v Pyrenejích kapličku pro Pannu Marii Lurdskou. K jejímu vysvěcení dne 1. května 1871 se dostavilo mnoho lidí z okolí i s hudbou. Od té doby se vždy na 1. máje pekly v mlýně koláče na pohoštění poutníků. Poslední majitel mlýna při odchodu věnoval dřevěnou plastiku Panny Marie do kapličky v Borečnici, kde byla později odcizena.

 

 

Starý mlýn měl tři vodní kola, která poháněla dvě česká složení na mletí pšenice a žita. U mlýna bývala pila, hospodářství s 10 ha polí a  lesem, slup na chytání ryb a právo rybolovu v délce dva kilometry.


V roce 1920 se na mlýn přiženil Stanislav Sulan z Písku. Za tři roky mlýn ale zcela vyhořel. Během čtyř let Stanislav Sulan za přispění příbuzných vystavěl moderně zařízený mlýn se čtyřmi válcovými stolicemi, včetně generátoru na výrobu elektřiny. Mlelo se pro lidi na obou březích řeky. Z levého břehu se v případě malé vody nechalo pod jezem přejet s vozem. Používání brodu se ostatně mohlo přenést na jméno nedalekého lesa a pole Brodný. Jinak se obilí a mouka převážely zákazníkům na prámu. Při mlýně byly zřízeny pokoje pro letní hosty, kterými bývali zpravidla Pražáci, a menší výletní restaurace, která se pronajímala. V roce 1930 za pobytu na Smetiprachu a v Borečnici mlýn namaloval spolu s dalšími otavskými zákoutími Václav Špíla pro něj charakteristickou sytě modrou barvou.

 


V roce 1931 si mlýn pronajal Jindřich Cais. Hned po skončení války převzal mlýn Václav Sulan, v roce 1951 Hospodářské družstvo v Písku a poté Jihočeské mlýny v Českých Budějovicích. Po katastrofální povodni v roce 1954, kdy voda vystoupila až do prvního poschodí a zničila značnou část zařízení, došlo k uzavření objektu. Po dvou letech byl sice provoz obnoven, ale jen do roku 1960, kdy v souvislosti s výstavbou přehrady byl objekt mlýna demolován.
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj: Jiří Fröhlich, kniha Stará Otava mezi Pískem a Zvíkovem

 

Λ obsah

 

Copyright © 2009-2010 | Osada Krkáčov | Občanské sdružení | Výměna odkazů | Zdarma vytvořil a spravuje: MiVaDesign.cz

farmanalezeny.cz | kvetinynalezena.cz | sportcentrumpisek.com | Byt na Floridě | Partnerské vztahy